Pamětliv dnes již legendárního reportu o jistých nebezpečenstvích spojených s populárním festivalem „Masters Of Rock“, poctivě jsem se mu celá léta vyhýbal, abych zde snad nepřišel k újmě (samozřejmě nikoliv duševní, jak jistě hbitě doplní některé zlé jazyky z řad čtenářů či redakce). Jenže časy se mění a s nimi i seznam vystupujících skupin. A jakmile se na něm zkraje letošního roku objevila pirátská vlajka s lebkou a zkříženými hnáty, bylo jasno. V červenci budeš muset chtě nechtě vyrazit, chlapče, vzkazuje Ti to Tvůj kapitán a Jolly Roger.

Ale vždyť jo, chlapiska. Balím tedy svých deset švestek (doby, kdy jich na podobné akce stačilo pět, už jsou dávno pryč), dřevěnou nohu, kovový hák, pořádnou zásobu rumu a vyrážím směr Vizovice, snad tam ten areál najdu, když tam bude tolik lidí (že prý je vyprodáno). A kdyby ne, přeptám se, co, lidi snad budou vědět, kde ta likérka je.

Zelený, totiž černý čtvrtek

V motoráčku, nápadně přeplněném „havrany“, mě vystraší kravál za oknem a nestačím se divit, kolik reprezentantů metalového národa je všude kolem. Asi už budu na místě. Na nádraží se za chvíli zorientuji (ne každý kravál znamená, že tím směrem je areál), za další minutku už se nechávám opáskovávat a sotva dopiju kelímek, s nímž mě dovnitř nechtějí pustit (chápu, asi připomínal plastickou trhavinu), stávám se jedním z „metalheads“, kteří mají to štěstí a zúčastní se již 15. ročníku asi nejznámějšího metalového dostaveníčka u nás.

U hlavní stage strýčka Ronnieho (dej mu pánbů věčnou slávu, vždyť v pondělí toho týdne by se býval dožil pětasedmdesátky) je už pochopitelně více než rušno, vždyť je čtvrtek a nějakých půl šesté kvečeru. Na pódiu se zrovna natřásají BATTLE BEAST se svojí heavymetalovou bídou a na jejich čele i poněkud oplácaná Noora Louhimo v kraťoučkém koženém oblečku. Ze slušnosti zůstanu na pár skladeb, abych se zejména utvrdil v tom, že z jednotlivých vystoupení následujících dní bude nutno důsledně vybírat, aby člověk nezašel nejen na únavu, ale také na předávkování tím nejpravějším, „true“ těžkým kovem. Následující řádky proto, prosím, neberte jako regulérní report, ale spíše jako jakési vyprávění na téma „letošní Masters Of Rock“, přičemž jmenovaný slohový útvar nelze v tomto okamžiku ještě brát za definitivní.

První den festivalu si tudíž nenechávám ujít až večerní STRATOVARIUS, očekávanou koncertní pochoutku v podobě vystoupení SABATON za asistence zlínské filharmonie Bohuslava Martinů a nakonec i subjektivně poněkud překvapivě PAIN.

Legendární Finští rychlíci předvedli standardní festivalový set, při němž se hezky křepčilo, ovšem zajisté by mu prospělo nějaké to provětrání – když jsem jej srovnal s tím loňským z Metalfestu, zjevilo se mi až příliš stejných položek. To SABATON slibovali setlist daleko bohatší, než obvykle, což sice nebyla úplně pravda, ale některé ty zajímavější položky přece jen zazněly (třeba „Panzerkampf“ či údajně úplně poprvé živě zahraná „Wehrmacht“). Co bylo horší, byl fakt, že zvukaři nejspíš neměli zrovna svůj den, a tak přestože jsem stál zhruba na úrovni zvukařské věže, dalo mi zatracenou práci zaslechnout alespoň nějaké ty smyčce, když už jsem je vůbec zaregistroval. Celé vystoupení Joakima Brodéna a spol. jsem proto vnímal spíše jako standardně povedený koncert švédské skvadry, která, i kdyby na pódiu zahrála jen na hřebeny, nejspíš by zase přilákala tisíce domácích nadšenců a postarala se tak o rekordní zápis mezi všemi zeměmi hostujícími turné. Ale proti gustu žádný dišputát, když se tihle Švédové nenechávají svazovat diktátem trhu (což se bohužel děje stále častěji), mám je docela rád a tak se mi jejich vizovické vystoupení líbilo, třebaže symfonie v tom bylo slyšet pramálo.

V citelně ochladnuvších podmínkách jsem si pak ještě vychutnal páně Tägtgrenovy PAIN, kteří zahráli i pár kousků ze stále ještě aktuální novinky „Coming Home“ (včetně „Call Me“, v níž hostuje právě Joakim Brodén), a navzdory dalším problémům se zvukem se stali příjemnou elektronickou rozlučkou s prvním dnem.

Velký pátek

V poslední pracovní den týdne už ovšem končila veškerá legrace. V rámci soustředění se na hladké nalodění vynechávám rodinné setkání v rodinném prostředí s Rodinou a hážu očkem a ouškem až na Anneke van Giersbergen, jejíž nový projekt VUUR (vzpomene ještě někdo na brňáky VUVR, jež mi logo Holanďanů neustále vyvolávalo před očima?) nezněl vůbec špatně, a pakliže se vám líbili THE GENTLE STORM, určitě si na jeho debut počíhejte.

Pak přišel velký otazník. Z projektu „Bohemian Metal Rhapsody“, o němž se do poslední chvíle vůbec nevědělo, jestli je tedy rockovou nebo metalovou operou nebo čím vlastně, se vyklubal takový hezky barevný metalový „Ein Kessel Buntes“, v němž si zazpíval či zahrál leckdo slavný slavné písničky leckoho jiného a celé to ještě více měl nakopnout dětský sbor a čtveřice violoncellistů alá APOCALYPTICA (kdyby tedy, jak už se pomalu stávalo tradicí, byla slyšet). A tak se stalo, že třeba Radim Pařízek hrál ARAKAIN, Roman „Izzy“ Izaiáš zpíval citronovskou „Zase dál“ nebo Kamil Střihavka pro změnu s Tarjou „Krásku a Radegasta“. Jak říkám, hezké to bylo, ale jak praví klasik, jednou to stačilo. Pokud nepřibudou nové originální skladby (jakože cca tři z nich rovněž zazněly), asi těžko se bude nacházet motivace k dalším návštěvám tohoto metalového kabaretu.

Čas vyhrazený EPICA, kterýžto se pro mne rovná časem volným, jsem poprvé plnohodnotně strávil u „Rock Face Stage“, tedy u menšího z pódií, zasvěceného domácím hvězdičkám. Plnohodnotně poprvé proto, že první má návštěva zdejších prostor skončila tragicky – po vyslechnutí skladby „Stará čůza“ skupiny OCELOT jsem z pochopitelných důvodů pocítil naléhavou touhu dělat cokoliv jiného na pokud možno úplně opačném konci areálu a sem se jen tak nevracet. Pražští ANACREON však naštěstí jsou z úplně jiného těsta a jejich melodický metalový set neměl v živém provedení chybičku.

Když na hlavní stage nastoupila SEPULTURA, byl jsem již samozřejmě připraven. Jednak že jsem si chtěl chlapíky z Brazílie řádně poslechnout a zejména s nimi zavzpomínat na staré časy, a jednak také proto, že se blížil čas RUNNING WILD, čili každé místečko o krok blíže k pódiu se počítalo. Partička Andrease Kissera byla ve standardně dobré formě (po dlouhé době jsem dokonce k mé velké radosti vyslechl i legendární „Inner Self“), takže se plac před pódiem změnil v jedno velké rytmicky se vrnící mraveniště, z nějž tu a tam vystrklovaly parůžky nezletilci, které jejich rodiče – pamětníci vzali na ramena a nechali je (kolikrát trestuhodně i bez chráničů sluchu) užívat si tu thrashovou krásu spolu s nimi.

Ale džungle stranou, na řadě byli piráti. Příznivý vítr se rozfoukal všemi směry, kam se člověk podíval, byl náhle všude vidět motiv rozšklebeného Adriana na pozadí zkřížených hnátů, a když se rozjelo intro „Chamber Of Lies“ (nejen) mé vzrušení neznalo mezí. Vždyť tenhle pocit, samozřejmě bez zmiňovaného intra, které přišlo na svět později, jsme si v domácích končinách mohli vychutnat naposledy 21. května 1991, tedy přesně před šestadvaceti léty, jedním měsícem a třiadvaceti dny. Rock´n´Rolf nám v mezičase zestárnul, čemuž zřejmě odpovídal i setlist, v němž na můj vkus chybělo více klasických dvoukopákových vypalovaček a naopak přebývalo střednětempých nudných kousků z novodobé éry kapely (jako třeba „Locomotive“), ale vzhledem ke zmiňované nucené odstávce živých koncertů RUNNING WILD to tolik nevadilo. Nová koncertní sestava šlapala jako hodinky, Ole Hempelmann i Michael Wolpers působili, jako kdyby v ní byli odjakživa, a když byly do placu přihozeny bonbónky typu „Lead Or Gold“, „Running Blood“ (!) či „Conquistadores“, (nejen) mé nadšení neznalo mezí. Mezi předvedenými kousky by se jistě neztratily ani „The Final Waltz“ a „Tsar“, které kapela zmáčkla na úvodních dvou letošních koncertech v Rusku, a které pro zbytek Evropy bůhvíproč nebyly dobré, ale co už. Pevně věřím tomu, že tímhle bezvadným koncertem jen RUNNING WILD nastartovali další tradici a setkáme se s nimi co nevidět třeba někde v hale či klubu…

Setlist: Fistful of Dynamite, Bad to the Bone, Rapid Foray, Soulless, Riding the Storm, Lead or Gold, Drum Solo, By the Blood in Your Heart, Locomotive, Warmongers, Running Blood, Under Jolly Roger, Stick to Your Guns, Conquistadores

A jak mám rád MOONSPELL i jejich klasiku „Irreligious“, která se následně ve Vizovicích přehrávala v celé své kráse, musel jsem po tomhle velkém zážitku jít trochu ulevit svým dolním končetinám a vystoupení Portugalců jen zpovzdálí sledovat, aniž bych měl v plánu se do věci v pravou chvíli vložit. Ale dobré to i tak bylo, to zase jo.

Bílá, totiž černá sobota

Sobotní dešťová přeháňka se mi úspěšně vyhnula, a když dorážím do likérky, na hlavním pódiu řádí právě ALMANAC, údajně natáčející živé DVD. Partička kolem Victora Smolskiho je předpisově v černém a stejně předpisově také odehrává téměř celý výborný loňský debut „Tsar“. Nejvíce usměvavý je jako vždy zpěvák Andy B. Franck, který si při cestách do zákulisí nezapomíná vždy krátce poklábosit s Peavym z RAGE, jenž přihlíží prakticky celému vystoupení. Když nasadila „Empty Hollow“, čekal jsem dokonce, jestli se na pódiu také nezjeví u mikrofonu, ovšem na to jsou prozatím nejspíš hrany mezi ním a Victorem poněkud neobroušené.

Parádní nostalgický zážitek poté přinesli PRETTY MAIDS, přece jen „Back To Back“ a „Future World“ se asi nikdy nepřejí, na něž následně v podobném duchu navázali i SAXON (chybí-li vám mezi těmito dvěma jmény zmínka o DELAIN, které mimořádně na pár skladeb pěvecky posílil i Marco Hietala z NIGHTWISH, vězte, že je to ze stejných důvodů, z jakých se před chvílí nedostalo na EPICU). Ačkoliv je Biffu Byfordovi už šestašedesát a ostatní členové kapely na tom nejsou o mnoho lépe, tedy snad až na megaenergického Nibbse Cartera, nepoznali byste to na jejich koncertním výkonu ani omylem. Stoprocentní nasazení (u bicmistra Nigela Glocklera s jeho nedávnými zdravotními problémy ještě o to obdivuhodnější), stoprocentní výkony a díky tomu také stoprocentní ostrovní heavy metal par excellence. Když na úvod zahráli titulní skladbu jejich posledního alba „Battering Ram“, prosím pěkně jedenadvacátého studiového v pořadí, říkal jsem si, proboha, na čem ti „staříci“ asi jedou… No, na čem, asi, na heavy metalu! A sotvaže dozněly závěrečné pecky „Crusader“ a „Denim And Leather“, musel jsem zamáčknout slzu, jež se mi, bůhvíodkud, vetřela během těch nějakých sedmdesáti minut do oka.

Vrchol večera ovšem samozřejmě patřil KREATOR, německým perfekcionistům, kteří si zase na pódium přivezli takové množství rekvizit, obrazů, monitorů a ohňů, až z toho zrak přecházel. Aktuální album „Gods Of Violence“ po právu sklízí úspěch na všech frontách, což ovšem neznamená, že by tihle tři Němci s jedním Finem měli nějak ošidit vizuální stránku svých živých vystoupení. Naopak. Po nádherné scéně na turné k minulému albu „Phantom Antichrist“ byla ta ve Vizovicích ještě vyšperkovanější, počínaje v to i promítání portrétů zemřelých slavných hudebníků v průběhu „Fallen Brother“, mezi nimiž nechyběl ani usměvavý obrázek Chrise Cornella, tehdy ještě „nejčerstvějšího“ na tomto smutném seznamu. Když nakonec dozněla tahle neuvěřitelně fantaskní koláž světel, tmy, melodie a thrash metalu (v níž se jako démant zaleskla i skladba „Phobia“ z alba „Outcast“), připadal jsem si náhle jako v jiném světě, tak moc mě KREATOR vcucli do svých mocných metalových útrob, kde přijdete k obrovskému zážitku, aniž byste si to vlastně nějak zvlášť uvědomovali. Vskutku výborný koncert, možná dokonce nejlepší za celé čtyři dny.

Boží hod metalový

V neděli už jsou všichni unaveni. Ani jediné pitelné pivo v celém areálu, totiž speciál z „Volby sládků“, už není, co bývalo ve čtvrtek. Mezi rozesmátými obličeji je vidět stále více těch zmuchlaných, jimž už není jiné pomoci než abstinence a dlouhého spánku, a na mnohých místech se začíná objevovat nepořádek značící, že lidé se mění v prasata ztrácející soudnost, jež se sebemenším odpadkem zkrátka nedojdou ani metr navíc k nějakému koši. Ještěže už brzy bude konec.

Ještě předtím nám ale zahraje KREYSON, tedy ten opravdový KREYSON Ládi Křížka, který zdá se, zase zapouští řepu. Hvězdné obsazení kapely je bez diskuze a zejména Roland Grapow a Mike Terrana strhávají nejvíc pozornosti. Naštěstí se to ale nezvrhává v nějaké sólové orgie a kapela hraje pěkně od podlahy s dvěma kopáky, to nejlepší z prvních dvou alb plus „Archanděla Michaela“ a novinku „Přátelství“, která sice jeví známky silného přeslazení, ale zase v ní zahostoval slavný Chris Tsangarides, jenž s KREYSONem aktuálně spolupracuje. Škoda původního loga kapely, jež dozajista mělo své kouzlo, ovšem je jasné, že po té šaškárně, kterou s ním předvedl Dan Krob, bude lepší, když už si ho bude jen leštit doma v obýváčku. Tedy to logo, samozřejmě.

Následují RAGE a já se nestačím divit, jak Peavey vedle svých nových parťáků Marcose Rodrigueze a Vassiliose Maniatopoulose rozkvetl. Stage zdobí rekvizity na téma čerstvého alba „Seasons Of The Black“ a sotvaže se rozjede nezvykle úvodní „Don´t Fear The Winter“, máme možnost obdivovat nejen zvučný druhý Marcosův zpěv, který dává písni tak trochu jiné vyznění, ale především perfektní souhru tria, jež působí jako polité živou vodou. Nádherné vystoupení v odpoledním sluníčku, které završuje vzpomínka na Ronnieho Jamese Dia v podobě úryvku z „Holy Diver“ uprostřed „Higher Than The Sky“ a můj dojem, že dnes již předposlednímu albu kapely „The Devil Strikes Again“ budu muset před zmiňovanou novinkou dát ještě jednu šanci.

Ale čas kvapí a nastupuje Dee Snider, pohrobek TWISTED SISTER, světoznámé kapely, která to nedávno po čtyřiceti létech společného hraní odpískala. Kdo čekal na slavné skladby z její poměrně úzké diskografie, dočkal se, kdo na novinky ze Sniderovy čerstvé sólovky „We Are The Ones“, dočkal se rovněž, a ze všech nejvíc si to určitě užil ten, kdo se těšil na show jako takovou. Dee je skutečně huba nevymáchaná, to je marné, a tak jste se při jeho vystoupení nemohli nudit, ať hrálo, co hrálo. Nejveselejší ze všeho byla samosebou scénka, při níž hlavní protagonista mnohonásobně slovně ponížil slečnu s červenou hlavou, držící si místo v první brázdě v očekávání následujících EDGUY, a neprojevující ale ani špetičku pochopení pro Deeho snažení. Ta, panečku, dostala přízvisek. Na druhou stranu se ovšem není co divit, když budu tváří v tvář Deemu Sniderovi, zplna hrdla hulákajícímu „We´re Not Gonna Take It!“, jemuž při tom aplauduje deset tisíc lidí, hrát hru na kamennou tvář, asi to jen tak nepřejde bez povšimnutí. Finále, při němž dorazil na pódium i samotný Tobias Sammet a Dee mu dotyčnou ukazoval se slovy „hele, to je vona, co mi kvůli tobě kazí show“, bylo už úplně k popukání.

Starého pardála, jak zřejmo, vystřídali EDGUY, kteří se rovněž stali jednou z ozdob celého festivalového klání, když při příležitosti oslav 25. výročí existence odehráli (v porovnání s nedávnými koncerty) sice nijak reprezentativní set, ovšem o to víc do něj vložili nadšení a entuziasmu a dočkali se tak téměř stejného ohlasu jako v úvodní den SABATON. Na úplný závěr v podobě sólového Vince Neila jsem pak setrval už jen ze zvědavosti, zda, jak praví klasik, druhá část jeho vystoupení bude stejně slabá jako ta první, a věru, ve svém odhadu jsem se nemýlil. Uhýkaný tlouštík měl daleko do svých nejlepších let a tak nejzajímavějším z jeho setu bylo sledovat bubeníka Zoltana Chaneyho, který hrál vskutku jako pravý šílenec, rukama, nohama, za hlavou, pod rukou, zkrátka jak nejkrkolomněji to jenom šlo a ještě při tom stačil perfektně držet rytmus. A když se zhruba v půli celého setu Neil odporoučel do zákulisí, aby na nějakých dvacet minut přenechal pódium svým najatým spoluhráčům, kteří začali hrát úplně jiné skladby, než ty z repertoáru MÖTLEY CRÜE, měl jsem toho právě tak akorát, abych areál vizovické likérky opustil definitivně.

Pokud pak mám hodnotit, je jisté, že své pověsti coby festivalu dovážejícího k nám ten nejkvalitnější metalový mainstream (nebo „agro“, chcete-li), patnáctý ročník „Masters Of Rock“ dozajista dostál. Vždyť co den, to skutečná špička z heavymetalového království. Trochu nám haproval zvuk (nepřál bych vám vidět některé ty týpky s agresivitou napuchlými obličeji třeba při potížích u setu Deeho Snidera, kteří, kdyby mohli, by chudáka zvukaře na místě dozajista zlynčovali), ale co už, to se holt stává, vždyť jsme jen lidé. Počasí nám kupříkladu naopak nehaprovalo téměř vůbec a tak k úplné (mé) spokojenosti už chybělo jen to, aby se „Masters“ (a s ním i bratrský „Metalfest“) stal čistým festivalem, protože to je snad jediné, co je v očích celé širé veřejnosti ještě může shazovat. Při jeho velikosti a proslulosti bych to vlastně očekával jako naprostou samozřejmost, která ovšem bůhvíproč stále nepřichází. A při pohledu na ty mraky nevytříděných odpadů…

Ale abych nekončil úplně negativně, dobré to bylo. Skoro tak dobré, že bych se vlastně příště přijel podívat zas.